Týden 3, 4, 5, ... aneb Opět zapomínám na svůj blog

Já vím, jsem strašná. Omlouvám se. Chtěla bych slíbit, že se polepším, ale znáte mě a musí vám být jasné, že lepší už to prostě nebude. Tak tedy shrnutí několika předchozích týdnů:
Sešla jsem se s druhou českou au-pair v Manchesteru a bylo to fajn, bohužel jsme zatím neměly příležitost to zopakovat. Snad se brzy nějaká naskytne.
Andrew slavil šesté narozeniny. Slavilo se nadvakrát, jednou v pátek (v den narozenin) a podruhé následující neděli, kdy měl plnohodnotnou oslavu narozenin. Proč ji neměl hned první víkend? Protože jsme jeli do Briminghamu na oslavu 70. narozenin Franina otce. Sešla se celá rodina (cca 45 lidí, z toho 7 dětí, které jsem prakticky měla na starost) a celkově to bylo moc příjemné; všichni byli strašně milí a dozvěděla jsem se spoustu užitečných věcí.

Následující víkend jsme tedy měli Andrewovu oslavu narozenin, tématem byli Piráti. Postavili jsme obrovský party stan na zahradě, vyhrabali improvizované pirátské kostýmy a celé odpoledne jsme (se) bavili 15 dětí ve věku 4-8 let. Vyčerpávající, leč zábavné. Andrew dostal spoustu nových hraček, hromadu lega, her atd. Já jsem mu dala pouzdro s Mickey Mousem, které se mu překvapivě moc líbilo.
Matt mě vzal na prezentaci studentských spolků a já se s nadšením přidala do Československého, Sci-fistického a hudebního spolku (surprise!). Víc socializace, 10 bodů pro Zmijozel! Se scifisty se scházíme každé pondělí, CS club má první meeting tuhle neděli (v hospodě s československým menu).

Minulý týden jela Fran na konferenci do Londýna, takže jsme byli dva dny na děti sami jen já a Matt. Myslím, že jsme to celkem zvládli, což je úspěch, ne?
O víkendu jsme jeli na jejich "chatu" do Walesu. Ta země je TAK zelená! Bylo nádherně a Holkerovi mě vzali na hrad a k vodopádům... Nádhera.
Aaaaand that's about it, I guess. Moc se toho neudálo, doufám, že jsem na nic nezapomněla. Omlouvám se, že je to tak strohé, ale prostě není čas (protože začala seriálová sezóna, buďme upřímní). Tak zase někdy!

Týden 2: nákupy, Brave a Gay Pride

Ve čtvrtek jsme s dětmi navštívili Museum of Science and Industry, což byl můj první čas strávený s dětmi o samotě. Zvládli jsme to bravurně a strávili tam celé dopoledne, dokud nás Fran nepřijela vyzvednout. Co mě zarazilo byla jedna místnost věnovaná jen a pouze manchesterské LGBT komunitě a její historii. V Anglii je na tuto problematiku pohlíženo jinak a Manchester je jedno z nejotevřenějších měst co se týče podpory lidí z této komunity. Musím říct, že jsem byla ráda, že si děti v tu chvíli hrály v dětském koutku, protože já měla co dělat, abych utřela slzy.

V pátek jsem měla sraz s Jackem a, protože já jsem si potřebovala koupit tašku, skončili jsme v Arndale prolézáním obchodů. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani Forbidden Planet a další geek shopy, na které jsme narazili po cestě, ale ve finále byl celý den jen o pátrání po mé tašce, kvůli které jsme si udělali hodinovou procházku do Salfordu, kde jsme konečně uspěli. Unavení po celodenním chození jsme se rozhodli, že půjdeme do kina na Brave (protože Antrey si v Disney shopu koupila plyšáka z filmu, aniž by ho předtím viděla) a díkybohu za to! Ta pohádka byla geniální! Půlku jsem toho probrečela (byl ten film o mě nebo co?) a nadchla jsme se ještě víc, než předtím (ano, čekejte podobnou úchylku jako s Tangled, možná ještě větší).

V sobotu jsme se já, Fran a děti vydali do centra, abychom mohli přihlížet Pride Parade, pochodu na oslavu a podporu LGBT v rámci Pride Weeku (jejich Gay Pride trvá cca 10 dní!). Přísahám, že jsem po nějaké době přestala brečet. Bylo to krásné a kouzelné a děti dostaly spoustu náramků, bonbónů, vlaječek a samolepek, takže byly spokojené taky.  V neděli jsme měli opět sraz s Jackem a přestože nám trvalo asi čtyři hodiny, než jsme se konečně našli, nakonec se nám to povedlo.

Já jsem se mezitím podívala do Gay Village (ano, mají tu gay village uprostřed města!) na pokračování oslav, dostala jsem masáž zdarma, muffin, vodu, náramky, letáčky... prostě všechno, a přihlásila jsem se k pár LGBT support organizacím jako dobrovolník. Tak uvidíme, co z toho bude.
S Jackem jsme... co jsme to dělali? Já už ani nevím, sorry :(
Zbytek týdne nebyl nijak zajímavý (hlavně proto, že si ty tři dny fakt nic významného nepamatuju). Úklid, hlídání, vaření, atd. Zaregistrovala jsem se na stránkách pro au-pairs v Anglii a ozvala se mi jedna Češka, co zrovna přijela do Manchesteru, tak jsme si vyměnily pár zpráv a dohodly se, že se někdy musíme sejít. Super, začíná socializace.

Týden 1

Date: 15 Aug 2012
Boarding time: 18:55
Departs: 19:20
Tohle bylo napsáno na mojí letence, která mě odeslala vstříc novým věcem. Ano, odletěli jsme sice o pět minut později, ale who cares? Půl cesty jsem prospala, jelikož jsem minulou noc spala sotva tři hodiny. Nervozita, zřejmě. Tak nějak ze mě ale všechno spadlo, když jsme se odlepili od země. Nervy, depkony a podobné věci asi zůstaly v Praze na runwayi. Nestěžuju si.
Letěla jsem s Jackem, který je tu na dovolené a upřímně jsem celkem ráda, že se mnou letěl někdo známý. Neříkám, že bych to jinak nezvládla, ale první kroky v novém životě dělat s někým z toho starého není zas tak špatné. Rodinka na mě čekala na letišti v kompletní sestavě (2+2), přestože děti měly už dávno po večerce. Oba rodiče mě objali místo běžného potřásání rukou a pětiletý Andrew mi úplně automaticky vzal můj dvanáctikilový kufr se slovy "Vždyť to vůbec není těžké!".
Dorazili jsme domů, proběhla rychlá prohlídka a šlo se spát, abych z toho nebyla úplně paf. Ve čtvrtek mě Fran (hostmum) a děti vzaly na obchůzku po okolí: ukázat, kde jsou obchody, škola, park atd. Nemusela jsem ten den nic dělat, ale abych se necítila tak blbě, pomohla jsem aspoň s něčím v kuchyni. V pátek jsme s dětmi a Mattem (hostdad) vyrazili do hlavního muzea (a v dánské kavárně naproti univerzitního kampusu mají moc pěkného barmana, ehm). V sobotu odpoledne jela rodinka na barbecue a zeptala se mě, jestli chci jet s nimi. Tak jsem jela, co by ne. V neděli jsme s Fran a dětmi jeli na obhlídku centra Manchesteru, prohlédnout si co, kde, kudy a jak.
V pondělí jela hostmum dopoledne do práce a já zůstala sama s dětmi, takže nastal první pořádný pracovní den: hlídání a úklid. Uklízí se tu dvakrát týdně a je to hezky rozdělené, aby toho nebylo moc. Pohodička. V úterý jsme šli na kolotoče do místního parku (libra za svezení, no nešli byste do toho?). Ve středu jsem uklízela místo čtvrtka, protože ve čtvrtek jsme měli s dětmi jít do muzea vědy. Ale to už je druhý týden ;)

Toliko pozdní souhrn mého prvního týdne. Slibuju, že druhý bude o něco zajímavější (už teď je, a to je teprve sobota). Jakékoliv dotazy směřujte do komentářů.

Po roce a radikálně

Opravdu dlouho se na tento blog jen prášilo, ale s tím je teď konec! (Ha, všimli jste si, jak to vždycky opakuju a pak sem zase po třech měsících ani nepáchnu? We will see about that...) Za poslední rok, nebo spíš pár měsíců, se toho dost událo a můj život se velmi radikálně změnil. Nemá cenu tu rozepisovat všechno, jelikož ta nejdůležitější změna nastala teprve minulý týden, a já si zatím nemůžu vůbec stěžovat.
Vážení, odstěhovala jsem se do Anglie.

Přesněji řečeno, odjela jsem do Manchesteru pracovat jako au-pair. To, že se pravděpodobně do České republiky nastálo už nevrátím, je věc druhá. Anyway, to znamená, že denně dostávám zprávy od svých přátel s dotazy typu "jak se máš, co děláš, atd". A jak jinak jim to hromadně všem popsat, než na blogu? So stay tuned, I'm gonna tell you the story of how I met moved to England.

Harry Potter - It all ends

A je to tady. Filmová sága na motivy knih o čaroději s jizvou na čele je u konce. Pro nás, fanoušky knih i všeho s nimi spojeného, je to smutný okamžik. Uvědomujeme si totiž, že od teď už nebude NIC.
Dobře, tak možná ne úplně nic, ale hodně toho končí. Hlavně (jestli to tak jde říct), závěrem této ságy mnohým z nás tak nějak symbolicky končí dětství. Přestože většina z nás už dávno technicky není dětmi, filmová Pottersága nám dovolovala přenést se zpět do doby, kdy jsme jako děti dychtivě otevírali první knihy a vžívali se do Harryho dobrodružství, jakobychom je prožívali místo něj. Kdy jsme pobíhali venku s klacíky v ruce a vykřikovali "Wingardium Leviosa!" v doma narychlo spíchnutých hábitech.
Neříkám, že tohle všechno teď zničehonic přestane, to si nemyslím. Ostatně, tohle už dávno není záležitostí pouze dětí - kostýmů ze světa HP se na Festivalu fantazie objevuje stále dost a většina jejich majitelů by už měla Bradavice dávno vystudované, kdyby se jejich sova s povolávacím dopisem nezatoulala na cestě. Jen se tak nějak pomyslně uzavřela jedna kapitola našeho (sakra, pořád mluvím v množném čísle, ale tím myslím samozřejmě hlavně subjektivně - mne) života. Už nebudeme dychtivě odpočítávat dny do vydání dalšího dílu, ani knižní ani filmové série. Skončilo to. Zbývá nám jen číst knihy a sledovat filmy znovu a znovu. Ale žádné nové dobrodružství už nebude. A nebo bude?
V blízké době nás čeká projekt Pottermore, který nedávno JKR oznámila a podle všeho to vypadá na pořádnou pecku (i když stále nikdo pořádně neví, co to vlastně bude). Možná to alespoň částečně zalepí tu zející díru, která nám po HP zůstane v srdcích. Ti šťastnější by se měli zpřístupnění webu dočkat už 31.7., na Harryho narozeniny, ti ostatní pak v říjnu. Yay!

Harry Potter pro mě hodně znamená. Rozhodně mě ovlivnil, stejně jako spoustu dalších. Ano, i já otevřeně hlásám svou příslušnost k bradavické koleji (Mrzimor, bitches!), i já věřím, že se moje sova s dopisem "jen" zatoulala a já kvůli tomu nenastoupila v jedenácti letech na tu nejlepší školu pod sluncem ;). Jsem jednou z těch, kteří věří na kouzla a milují úniky od šedé reality do světa fantazie. A Harry Potter je k tomu výborným prostředkem.
Takže ne, nic nekončí. Nemůže. Dokud mu zůstaneme věrní.