Magický vliv Walta Disneyho

Všichni ho známe. Většina z nás na "něm" vyrůstala. Pohádky z dílen studií Walta Disneyho jsou celosvětově známé a populární. Já je miluju a ráda se na ně podívám i teď. Ale podle některých (internetových) individuí byly jeho úmysly ne vždy dětsky čisté.

Pohádky našeho dětství
První pohádka od Disneyho, kterou jsem viděla, nebo kterou si jako první vybavuju, byl Lví Král. Máma mě na něj vzala do starého kina, když ještě fungovalo, a já si i dnes pamatuju, jak jsem smrt Mufasy obrečela snad i po cestě domů. Možná proto, že jsme doma také měli takovou kočkovitou šelmu, ale spíš to bylo tím, že mne ty dojáky vždycky dostanou. Já ostatně u filmů brečím pořád.
Od té doby to šlo ráz naráz. Máma, která tou dobou pracovala ve videopůjčovně, mi nosila domů pohádky na VHSkách (nesmějte se), ke všem příležitostem jsem dostávala kazety s Disneyovkami od svých strýčků a různého příbuzenstva, a tak se začala moje obsese pomalu rozvíjet.
Dnes, když se podívám na svou poličku se starými kazetami, vidím spoustu nahraných a několik originálních VHSek. Originální jsou samozřejmě Disney.

... A přichází Pixar
Že se Disney kolem roku 1995 spojil s Pixarem, jsme jako děti nevnímali. Pořád to byly skvělé pohádky, kreslené, vtipné a s písničkami. Toy Story sklidil neskutečný úspěch, podobně pak Příšerky s r.o.. Ale právě s Příšerkami jsme začali vnímat, že je něco jinak. Možná to bylo tím, že jsme odrostli; vnímali jsme, že je něco jinak. Animace se trochu lišila od klasického kresleného Disney filmu a vůbec to všechno bylo takové... přetechnizované. Taky příběhy se lišily od těch starých známých, ale drobná odchylka po 60 letech rozhodně není na škodu. Po roce 2000 se však spousta diváku obrátila raději k Pixaru, než k samotnému Disneymu, jelikož dílny tohoto populárního filmového studia začaly produkovat něco, co si většina diváků (kvůli pochybné kvalitě a vůbec z principu) moc neoblíbila...

Prokletá pokračování
V roce 1994 vydal Disney pokračování úspěšného Aladdina s názvem Jaffarův návrat. Bylo krátké a určené jen pro domácí video. "Návrat" byl hodně krátký (něco málo přes hodinu), což bylo jeho jediné štěstí, jelikož dějově silně pokulhával... Prakticky se tam nic nestalo. O dva roky později se objevil (opět pouze pro home video) třetí díl Aladdinovské ságy - Aladdin a král zlodějů. Tento díl mám velmi ráda, pravděpodobně proto, že jsem ho viděla častěji (a dříve), než původního Aladdina. Písničky jsou pěkné, děj je zajímavý... mňamka.
V roce 1998 přišel Disney s dalšími dvěma pokračováními svých populárních pohádek: Pocahontas a Lvího krále. Po pravdě řečeno, nechápu, jak je možné, že se po vypuštění Pocahotas II: Cesta do Nového světa odvážilo studio vytvořit další sequely. Tohle je (dle mého názoru) nejhorší pokračování, jaké kdy Disney vydal. Pocahontas se vydává do Anglie jako vyslanec svého lidu, musí čelit nástrahám lorda Ratcliffa a zamiluje se do Brita. Osa, opakující se po vzoru prvního dílů se rozděluje, když Pocahontas zjistí, že druhý Brit, do kterého se zamilovala dříve (John Smith, ten blonďatý sympaťák, pamatujete?) vlastně není tak mrtvý, jak si myslela...
Tohle pokračování se dle mého prostě nepovedlo. Dějově, písničkami (nevybavím si ani jednu dobrou) ani výtvarně; celý film byl jakoby odfláknutý.
Disney si ovšem pokusil napravit reputaci v tom samém roce dalším pokračováním, Lví král II: Simbův příběh. Dodnes netuším, proč se film jmenuje tak, jak se jmenuje (přiznávám, Simbova chlouba zní dost dvojsmyslně), jelikož se v něm Simba sice vyskytuje, ale "jen" jako vedlejší postava. Hlavní roli přebírá jeho dcera Kiara, která se zaplete s lvíčkem z nepřátelské smečky, která zůstává věrná už dávno mrtvému Scarovi, a celé dny nedělá nic jiného, než že vymýšlí způsob, jak se zbavit Simby a jeho rodiny.
Narozdíl od Pocahontas, tohle pokračování je kouzelné. Písničky jsou chytlavé, děj milý (i když, jako u většiny pokračování, ne moc originální) a jednu dobu jsem pohádku dokonce uměla nazpaměť. Disney zabodoval.
Další pokračování byla nasnadě. Přišla Malá mořská víla II: Návrat do moře, Lady a Tramp II: Scampova dobrodružství nebo třeba Popelka II: Splněný sen. Většina z nich ušla; náměty nikdy nebyly vyloženě originální, ale svou disneyovskou milostí si pohádky stále dokázaly získat určitý okruh diváků. Bohužel, tento okruh se s každým pokračováním více a více zužoval. Starší diváky sequely nebavily tolik, jako původní filmy a začali se od Disneyho odklánět.
Na druhou stranu začaly nabírat na popularitě hrané filmy a seriály, které velmi brzy zaplavily...

HannahMontanovský Disney Channel
Pravděpodobně si všichni ještě pamatujeme dobu, kdy Disney produkoval kvalitní dětské animované seriály, kvůli kterým jsme každou sobotu a neděli před osmou ranní pravidelně zapínali televizi. I teď, po těch letech, si většina nás (odrostlých dětí) vybaví kompletní slova úvodních znělek těch pokladů, jakými Rychlá rota, Gumídci nebo My z Kačerova bezpochyby byli. Bohužel, tyto skvosty jsou nenávratně pryč. Ne, že by je televize bojkotovaly a odmítaly vysílat, ale dnes už se, bohužel, seriály této kvality v Disneyho studiích nevyrábějí.
Místo toho obsadily Disney Channel hrané seriály o neobyčejných teenagerech, které k televizi (a následně i do kina) táhnou novou várku mladých lidí, kteří si pod slovem Disney vybaví Hannu Montanu, Muzikál ze střední nebo Kouzelníky z Waverly. Ano, samozřejmě, že se sem tam objeví i animované seriály, ale pro mě prostě Kim Possible ani Phineas & Ferb nemají to správné disneyovské kouzlo. Ale jak se zdá, pro dnešní konzumní společnost je to ideální zábava... Smutný příběh.


Vsuvka: Druhá tvář Disneyho
A dostávám se k věci, která mě donutila sepsat si tento dlouhý a bezduchý článeček o mém oblíbeném pohádkotvůrci. Před pár týdny jsem na Youtube objevila toto video, které mě rozzuřilo i rozesmálo zároveň. Autor videa, který veškeré své "informace" sesbíral na wikipedii, se sám snaží o jakousi prapodivnou podprahovou zprávu, když pod tak stupidní video vložil tak "dramatickou a hrůzostrašnou" hudbu... Je mi zle. A nejhorší je, že mu to ti lidi žerou...
OK, je pravda, že když jsem se minulý týden dívala na Malou mořskou vílu, opravdu jsem si všimla toho, na co on ve videu poukazuje (ne těch věží), ale to ještě neznamená, že je to úmyslně vložená podprahová zpráva! Když se na to člověk pořádně zadívá, zjistí, že je to knězovo koleno. No vážně!
A je mi jedno, jestli byl Walt Disney svobodný zednář, ortodoxní křesťan nebo sběratel ponožek. Pro mě je důležité, co dokázal vytvořit.

A co bude dál?
V roce 2007 se do kin dostal film Enchanted (Kouzelná romance), který spojil klasickou disneyovskou animaci s hraným filmem. A fungovalo to dokonale! Vypadalo to, že Disney chytá druhý (třetí, čtvrtý, prostě další) dech, a že se možná vrátí ke klasickým pohádkám, které máme všichni tak rádi. O rok později do světa pronikl miloučký Wall-E a rok po něm Princezna a žabák, pohádka kompletně provedená v klasické animaci, která i mě překvapila tím, jak z ní na mě dýchla nostalgie. Dále jsme mohli vidět neméně úspěšné Vzhůru do oblak a letos (tedy, na přelomu 2010/2011) do kin přichází Tangled neboli Na vlásku, což je jubilejní 50. animovaný snímek od Disneyho, yay! A já říkám ANO! Tímhle směrem by se měly disneyovské pohádky ubírat! Vraťte nám kousek dětství!

Konec roku s výplachem mozku, Uwagou a gaučem

Letošní Silvestr byl dlouhou dobu velmi silně ohrožen. Chata, na které jsme strávili UwagaCon loni, bohužel nebyla letos k dispozici a vše ostatní bylo buď obsazené nebo (více či méně) nerealizovatelné. Nakonec to dopadlo tak, že se SFG muselo rozdělit a slavit Silvestr na různých místech. A na mě bylo, abych hluboce promyslela, kam pojedu já.
Vybrala jsem si možnost, která byla nejdostupnější, nejpočetnější co se účastníků týče a hlavně mně nejsympatičtější - Maťovu chatu ve Skalitém u Čadce, kousek od česko-slovensko-polských hranic.
Datum této akce bylo stanoveno na 30.12.-2.1. a já jsem už od Vánoc počítala hodiny do opětovného shledání s mými scifistickými přáteli. Přes počáteční technické problémy se nám podařilo s Citronem a Etynem domluvit na společné cestě a epický prodloužený poslední víkend roku 2010 mohl začít.
S mými dvěma spolucestovateli jsem se setkala hned ve vlaku z Prostějova do Olomouce (kterým oni jeli z Brna), která proběhla nad očekávání hladce. Zpoždění, kterého jsme se tak báli (jelikož jsme na přestup měli asi 6 minut), se naštěstí nekonalo a tak jsme přijeli do naší přestupní stanice jen o nějaké tři minuty později, než bylo plánované. Naopak zpoždění měl náš navazující vlak, známý Leoš Janáček. Díky tomu jsme si ale všimli Benefica, který stál na nástupišti naproti nám a mířil (jak jsme se ze vzájemného pokřikování přes koleje dozvěděli) na Silvestra do Brna. Naše rozjásané rozpravy, které jistě slyšela půlka nádraží, přehlušil přijíždějící mezinárodní express, do kterého jsme naskočili a pokračovali v cestě směr Čadca.
Ve vlaku jsme se usadili do volného kupé, ze kterého nás záhy 'vyhnala' průvodčí, která nám oznámila, že pokud nechceme, aby nás v Ostravě odpojili, musíme se přesunout o dva vagóny dopředu. Odebrali jsme se tedy do otevřeného vozu bez kupé a obsadili jednu (víceméně) volnou kóji pro čtyři. Citron vytáhl papír a místo psaní slohové práce do školy, což měl původně v plánu, začal kreslit mapu naší epické cesty na Slovensko. Při příjezdu do Ostravy jsme na úpatí nedalekých kopců zahlédly hořící sloup; usoudili jsme, že začala olympiáda. Následující část cesty jsme sdíleli písničky z mobilů a bavili se různými debatami o seriálech, jako obvykle.
Když jsme začínali nabírat slušné zpoždění a navíc jsme asi deset minut stáli v Českém Těšíně, začali jsme být lehce nervózní, což navíc ještě umocnilo oznámení z reproduktoru vlaku, které bylo v půlce násilně přehlušeno cenzurovacím šuměním, abychom se nedozvěděli, že se nám mimozemšťané pokusí infiltrovat vůz. Nenadělali s tím ale nijak dlouhé potíže a tak jsme do Čadce přijeli jen s 15 minutovým zpožděním.
V Čadci na stanici jsme se najedli a naskočili na vlak do naší cílové stanice, ve kterém jsme potkali Titiklan, se kterými jsme zahájili con slavnotním otevřením Fernetu Citrusu a zapolemizovali jsme si o Citronových předcích (Citron<->Citrus, anyone?).
Když jsme dorazili na místo (Maťo pro nás přišel na zastávku), většina osazenstva už byla tam jen Propan měl přijet po půlnoci (ale přijel až ráno, protože ho rodiče v noci nepustili) a Nina na druhý den. Přivítali jsme se, vyskládali jsme zásoby jídla do vypnuté ledničky a zapojili se do všeobecné conovací nálady, která stojí vždycky za to.
V půlce večera jsme si s brněnskými scifisty rozdali vánoční dárky a vrhli se na klasické aktivity typu UNO.
Ještě později, asi kolem půlnoci, dorazila Namuras, kterou jsme alespoň na chvíli vytrhli z učení a zábava se mohla začít naplno. Samo vytasil ďábelskou aplikaci v mobilu, která nám obstarala zábavu na celou noc - Truth or dare - a když jsme zapnuli možnost "Make it dirty!", nabrala noc zajímavých obrátek.
*CENSORED*
Ráno, hned jak jsme se vyhrabali z postelí, se projektor s počítačem rozjely naplno a celé dopoledne se promítal Family Guy, Eddie Izzard, Doctor Who a Father Ted. Já, Morgy a Maťo jsme si zabrali gauč a proleželi jsme na něm v kuse tři hodiny, čímž se oficiálně začal Gaučkon, který probíhal až do posledních chvílí conu.
Odpoledne se většina z nás vydala na epickou výpravu na trojmezí, tedy bod, kde se setkávají hranice Česka, Slovenska a Polska. Propan nás na dvakrát odvezl na nejbližší možné místo a následně jsme zahájili parádní výšlap zasněženými lesy do kopce a do kopce a do kopce a do kopce. Když jsme přešli asi padesátý kopec a cesta se začala svažovat, někteří z nás to chtěli vzdát, ale naštěstí jsme to neudělali a nakonec jsme se přece jen dostali k našemu cíli.
Na trojmezí jsme udělali pár skupinových fotek u památníků, prozkoumali terén ve snaze najít stopy po Uwaze a vyrobili ve sněhu pár sněhových andělů. Vyděsili jsme několik turistů, kteří se tam kromě nás nacházeli, zanechali jsme kyselou rybičku jako oběť na styčném bodě a vyrazili jsme zpátky. Kupodivu cesta zpět trvala kratší dobu (alespoň mně to tak připadalo).
Po návratu jsme se opět svorně pousazovali ke kamnům, abychom se mohli opět plně věnovat projektoru a hrám (ti, kdo se neuložili na Gaučkon hráli nějakou pofidérní karetní hru). Pustili jsme si závěr 3. série Doctora Who. Někdy tou dobou se taky spustila vedlejší linie conu v jedné z ložnic, kde se ti, kteří se zrovna neúčastnili celoconového promítání, věnovali různým jiným záležitostem (filmy, hry, seriály).
Když jsme se dodívali na Mastera, dali jsme se do šestihodinového maratonu Jekylla, u jehož druhého dílu Gaučkon opustil Maťo s Morgy, kteří jeli lovit wi-fi.
Po čtvrtém dílu jsme Jekylla nechali vychladnout a pomalu jsme se začali připravovat na rychle se blížící půlnoc ("Pohněte si, nebo to nestihnem!", "Kolik je hodin?!", "Kde mám šampaňské?!"). Tři minuty před půlnocí jsme se všichni shromáždili v kroužku na zahradě chaty a s lahvemi šampaňského a prskavkami v rukou jsme společně odpočítali posledních 30 vteřin roku 2010. Po přípitku a půlnočních objetích jsme si společně zazpívali československou hymnu a pokusili jsme se zavolat těm, kteří s námi nemohli být. Ti, kteří nám telefon zvedli, ale z hovoru stejně moc neměli; jistě ale pochopili, co jsme jim chtěli říct.
Když jsme venku pořádně vymrzli, vrátili jsme se dovnitř, abychom dorazili Jekyll maraton, po kterém pro nás mělo duo Morgy+Maťo připraveno zábavní blok slovenských hitů 80. a 90. let v podobě songů z REPETE a znělek pohádek. Po dvou hodinách dokonalé brain damage většina conovníků odpadla a poslední přeživší si před spaním pustila Madame de Pompadour v dokonalé souhře s Doctorem Who.
Novoroční ráno (tedy pro většinu poledne) bylo, stejně jako celý den, líné a povalečné. Gaučkon opět obsadilo naše trio a Maťo si pomalu ale jistě vyslužoval novou přezdívku - Vankúš (na zahraničních fórech "Pillow"). Celý den jsme strávili sledováním Eddieho Izzarda, M*A*S*He, Couplingu a určitě několika dalších skvostů světové kinematografie, včetně taiwanského filmu Dragon ball, který pro svou kvalitu nemohl na SilvestrConu chybět.
Když se M&M během odpoledne opět vydali hledat wi-fi, věděli jsme, že bude zle. A tentokrát to vzali od podlahy.
Když večer opět zasedli za notebook a pustili se do jukeboxování, vytáhli na nás kromě REPETE i další epické československé oldies hity ve stylu Petera Nagyho, Michala Davida, Petra Kotvalda, Michaely Paštekové a dalších. Brainwashingové fláky byly naštěstí prokládané i pár hodnotnějšími kusy (například Lipová lyžka, Lásko má já stůňu nebo unexpected Time Warp), které nás alespoň částečně udržely při zdravém rozumu a setkaly se s nemalou odezvou. Dlouhou nocí se po chatě a okolí ozýval nadšený scifistický zpěv, někdo odpadl dřív, někdo později; někdo do postele, někdo na záchod; a vypilo se vše, co nám zbylo.
... Když jsme se ráno probrali (došlo nám, že ranní vlaky nikdo nestihneme), začalo pro nás poslední dopoledne SilvestrConu; stejně jako na každém conu smutné a plné balení a loučení. S podivem jsme zjistili, že se na chatě nacházelo víc lahví Fernetu, než bylo přivezeno, a stejně tak i to, že nám dokonce nějaký alkohol i zbyl (to bylo víno z lokálního velkoobchodu, kterého se nikdo nechtěl dotknout). Některým bylo po předešlé noci překvapivě dobře, jiným hůř, někteří měli problém si na určité události vzpomenout.
Podařilo se nám všem dojít na zastávku vlaku, kde jsme si stihli ještě zapálit poslední prskavky a rozloučit se s těmi, kteří zůstali (Vankúš, Morgy a Propán) na chatě o něco déle. Nasedli jsme na místní lokálku - Uwagu - a zamířili směr Čadca.
V Čadci jsme (my, česká divize) s hrůzou zjistili, že jsme se s odjezdem našeho dalšího vlaku sekli o dvacet minut a náš vlak odjíždí za dvě minuty. Naštěstí odjížděl ze stejného nástupiště, na jakém jsme vystoupili z Uwagy, a tak jsme se rychle poobjímali s ostatními a naskočili do rozjíždějícího se vlaku. V Ostavě jsme vystoupili a tím pro nás začala další část naší epické cesty.
V Ostavě jsme měli na přestup dvě hodiny. Rozhodli jsme se, že se tam alespoň najíme. Galbovka si v klidu vyměnila peníze a koupila si jízdenku do Brna, zatímco jsme si já a Citron kupovali Hořické trubičky v automatu. Když jsme vylezli z nádražní haly a zamířili do města, jako první nás upoutala krvavá skvrna na sněhu, kousek od zastávky tramvaje. Snažili jsme se ji ignorovat, stejně jako množství spoluobčanů tmavší pleti v ostravských ulicích, zatímco jsme se snažili najít otevřenou restauraci. Marně. V neděli prostě v Ostravě nemáte šanci najít podnik, kde by se vařilo, nebo který by byl alespoň otevřený.
Vrátili jsme se tedy na nádraží, kde jsme předtím zahlédli bistro, a hladově zamířili tam. To byla chyba číslo dvě (chyba číslo jedna bylo vystoupit v Ostravě). Každý z nás měl jiné jídlo (Etyn a galbovka měli oba smažený sýr, ale galbovka ho měla s kečupem a Etyn bez, což z těchto věcí dělalo úplně jiné odrůdy chutí) a ani jedno se nedalo s čistým svědomím sníst. Roztoužení po teplém jídle jsme ho do sebe přece jen nějak nasoukali a vydali jsme se koupit si Fornetti do stánku.
Za hodinu jsme nasedli na další vlak, kterým jsme za poslechu hitů z předchozího večera (Waikiki ftw!) úspěšně dorazili do Olomouce.
Já jsem brněnskou sekci opustila v Prostějově, odkud jsem vyrazila domů, abych mohla zahájit již tradiční Depkon.

Offline twitter:
1) Citron zjistil, že Sirius má hlavu.
2) Maťo nemá gombíky.
3) Morgyiny tepláky nejsou pyžamo, ale hrací plocha na Člověče, nezlob se. Jediná změna je, že do domečku se nesmí.
4) Freak šla (na záchod) provětrat Ginu.
5) Citron šel (na záchod) vyvenčit holuba.
6) Morgy o Skalárovi: "Ten by napchal drevo do všetkého."
7) Jídlo z ostravského nádražního bistra je to nejhorší, co Brnoconisté kdy jedli. True story. Od teď už všechno hnusné jídlo bude, při pomyšlení na tohle, chutnat o něco lépe.
8) Příručka 33 poloh s vankúšem. Co udělat před samotnými polohami? Rozepnout gombíky!
9) NCIS je spin-off JAGu a JAG je spin-off Pepka Námořníka.

Podlinie SilvestrConu:
Gaučkon
NaKnopCon
Vlakon
OstravaCon
Vedlejší linie v ložnici

SilvestrCon byl epický, plný zážitků, událostí, promítání, her a přátel. Takový, jaký má Silvestr být. Zpětně jsem ráda, že jsem odolala pokušení a nejela jsem na New Year's Eve do Londýna, jak jsem plánovala původně... Miluju vás, SFG.