Týden 1

Date: 15 Aug 2012
Boarding time: 18:55
Departs: 19:20
Tohle bylo napsáno na mojí letence, která mě odeslala vstříc novým věcem. Ano, odletěli jsme sice o pět minut později, ale who cares? Půl cesty jsem prospala, jelikož jsem minulou noc spala sotva tři hodiny. Nervozita, zřejmě. Tak nějak ze mě ale všechno spadlo, když jsme se odlepili od země. Nervy, depkony a podobné věci asi zůstaly v Praze na runwayi. Nestěžuju si.
Letěla jsem s Jackem, který je tu na dovolené a upřímně jsem celkem ráda, že se mnou letěl někdo známý. Neříkám, že bych to jinak nezvládla, ale první kroky v novém životě dělat s někým z toho starého není zas tak špatné. Rodinka na mě čekala na letišti v kompletní sestavě (2+2), přestože děti měly už dávno po večerce. Oba rodiče mě objali místo běžného potřásání rukou a pětiletý Andrew mi úplně automaticky vzal můj dvanáctikilový kufr se slovy "Vždyť to vůbec není těžké!".
Dorazili jsme domů, proběhla rychlá prohlídka a šlo se spát, abych z toho nebyla úplně paf. Ve čtvrtek mě Fran (hostmum) a děti vzaly na obchůzku po okolí: ukázat, kde jsou obchody, škola, park atd. Nemusela jsem ten den nic dělat, ale abych se necítila tak blbě, pomohla jsem aspoň s něčím v kuchyni. V pátek jsme s dětmi a Mattem (hostdad) vyrazili do hlavního muzea (a v dánské kavárně naproti univerzitního kampusu mají moc pěkného barmana, ehm). V sobotu odpoledne jela rodinka na barbecue a zeptala se mě, jestli chci jet s nimi. Tak jsem jela, co by ne. V neděli jsme s Fran a dětmi jeli na obhlídku centra Manchesteru, prohlédnout si co, kde, kudy a jak.
V pondělí jela hostmum dopoledne do práce a já zůstala sama s dětmi, takže nastal první pořádný pracovní den: hlídání a úklid. Uklízí se tu dvakrát týdně a je to hezky rozdělené, aby toho nebylo moc. Pohodička. V úterý jsme šli na kolotoče do místního parku (libra za svezení, no nešli byste do toho?). Ve středu jsem uklízela místo čtvrtka, protože ve čtvrtek jsme měli s dětmi jít do muzea vědy. Ale to už je druhý týden ;)

Toliko pozdní souhrn mého prvního týdne. Slibuju, že druhý bude o něco zajímavější (už teď je, a to je teprve sobota). Jakékoliv dotazy směřujte do komentářů.

Po roce a radikálně

Opravdu dlouho se na tento blog jen prášilo, ale s tím je teď konec! (Ha, všimli jste si, jak to vždycky opakuju a pak sem zase po třech měsících ani nepáchnu? We will see about that...) Za poslední rok, nebo spíš pár měsíců, se toho dost událo a můj život se velmi radikálně změnil. Nemá cenu tu rozepisovat všechno, jelikož ta nejdůležitější změna nastala teprve minulý týden, a já si zatím nemůžu vůbec stěžovat.
Vážení, odstěhovala jsem se do Anglie.

Přesněji řečeno, odjela jsem do Manchesteru pracovat jako au-pair. To, že se pravděpodobně do České republiky nastálo už nevrátím, je věc druhá. Anyway, to znamená, že denně dostávám zprávy od svých přátel s dotazy typu "jak se máš, co děláš, atd". A jak jinak jim to hromadně všem popsat, než na blogu? So stay tuned, I'm gonna tell you the story of how I met moved to England.

Harry Potter - It all ends

A je to tady. Filmová sága na motivy knih o čaroději s jizvou na čele je u konce. Pro nás, fanoušky knih i všeho s nimi spojeného, je to smutný okamžik. Uvědomujeme si totiž, že od teď už nebude NIC.
Dobře, tak možná ne úplně nic, ale hodně toho končí. Hlavně (jestli to tak jde říct), závěrem této ságy mnohým z nás tak nějak symbolicky končí dětství. Přestože většina z nás už dávno technicky není dětmi, filmová Pottersága nám dovolovala přenést se zpět do doby, kdy jsme jako děti dychtivě otevírali první knihy a vžívali se do Harryho dobrodružství, jakobychom je prožívali místo něj. Kdy jsme pobíhali venku s klacíky v ruce a vykřikovali "Wingardium Leviosa!" v doma narychlo spíchnutých hábitech.
Neříkám, že tohle všechno teď zničehonic přestane, to si nemyslím. Ostatně, tohle už dávno není záležitostí pouze dětí - kostýmů ze světa HP se na Festivalu fantazie objevuje stále dost a většina jejich majitelů by už měla Bradavice dávno vystudované, kdyby se jejich sova s povolávacím dopisem nezatoulala na cestě. Jen se tak nějak pomyslně uzavřela jedna kapitola našeho (sakra, pořád mluvím v množném čísle, ale tím myslím samozřejmě hlavně subjektivně - mne) života. Už nebudeme dychtivě odpočítávat dny do vydání dalšího dílu, ani knižní ani filmové série. Skončilo to. Zbývá nám jen číst knihy a sledovat filmy znovu a znovu. Ale žádné nové dobrodružství už nebude. A nebo bude?
V blízké době nás čeká projekt Pottermore, který nedávno JKR oznámila a podle všeho to vypadá na pořádnou pecku (i když stále nikdo pořádně neví, co to vlastně bude). Možná to alespoň částečně zalepí tu zející díru, která nám po HP zůstane v srdcích. Ti šťastnější by se měli zpřístupnění webu dočkat už 31.7., na Harryho narozeniny, ti ostatní pak v říjnu. Yay!

Harry Potter pro mě hodně znamená. Rozhodně mě ovlivnil, stejně jako spoustu dalších. Ano, i já otevřeně hlásám svou příslušnost k bradavické koleji (Mrzimor, bitches!), i já věřím, že se moje sova s dopisem "jen" zatoulala a já kvůli tomu nenastoupila v jedenácti letech na tu nejlepší školu pod sluncem ;). Jsem jednou z těch, kteří věří na kouzla a milují úniky od šedé reality do světa fantazie. A Harry Potter je k tomu výborným prostředkem.
Takže ne, nic nekončí. Nemůže. Dokud mu zůstaneme věrní.

Prokleté nicnedělání

Taky vám přijde, že jak začalo léto, nikdo nedělá absolutně nic? Já vím, že nemusí, ale přesto... Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale nevím co. Lame.

(Tento absolutně nic neříkající příspěvek byl napsán jen proto, aby ten následující mohl nést pořadové číslo 100)

Also, běžte na Google+, je to awesome!

FF2011 - A je zase pryč

Jak se to stalo? Sotva jsme přijeli do Chotěboře, už jsme zase zpátky v civilizaci. Letošní desetidenní Festival fantazie utekl snad ještě rychleji, než ty předchozí. A možná to je hlavní důvod, proč z něj nejsem (a nebudu) schopná napsat řádný report.
Stalo se toho mnoho, spousta věcí se podařila, dost se jich pokazilo. Smáli jsme se, plakali a křičeli na místní blbečky. Přednášelo se ve velkém (ehm, Antrey - 18 programů, ehm), hrály se deskovky, dokonce i na kino došlo.
Pilo se. Pilo se hodně.
A přesto, když jsem seděla ve vlaku směr Brno, měla jsem pocit, že jsem za letošní FFko vlastně nic nestihla. Že jsem neviděla to, co jsem chtěla; nestihla jsem přednášky, které mě zajímaly; ani zdaleka jsem si nepopovídala se všemi lidmi, se kterými jsme to plánovali... Ale to není možné, ne? Vždyť to bylo úžasných deset dní plných akce, tak proč mám pocit, že se vlastně nic nestalo? Přikládám to nastupují poconové apatii. O nastupujícím Depconu se mluvit nedá, on totiž naběhl hned s prvním dnem festivalu a už se nevzdálil.
A tím se dostávám k tomu, proč mám z tohoto FFka tak rozporuplné pocity... Nebyl jediný večer, kdy by na mě nesahal depcon. Sad, but true. Modří vědí.
Ale co bylo špatně? Vlastně nic. Program se vydařil, přednášky jsem splnila víceméně úspěšně, Glee party měla pozitivní ohlas, ve Vočích zavedli nové kyblíky... Není si na co stěžovat. A tak si nestěžuju. Jen lehce depconím.
Anyway, už teď mi chybí všichni a všechno, které jsem před několika málo hodinami opustila. Ne se všemi jsem se stihla rozloučit a nemám ráda takové neuzavřené vztahy. Pak mi ti lidé chybí o to víc. Samozřejmě, že nejvíc mi chybí (a budou chybět) tři bandy, mezi kterými jsem poměrně úspěšně celé FFko přelétala - Gleeci, SFG a vybraní lapiduší vrátkaři. Všem třem jsem neskonale vděčná, že tohle FFko udělali takovým, jaké bylo. You can't even imagine how much I love you, guys.

Dává tenhle report-nereport vůbec smysl? I don't think so...