Pohádka o Soničce

Bylo nebylo, v jednom velikém hradu na rozkvetlé louce žila krásná Sonička. Nebyla to žádná princezna nebo šlechtična, jako ty ostatní nudné pohádkové postavy, Sonička byla simík. Celé dny trávila se svými přáteli – vílami, elfy a duhovými poníky –, se kterými si vyprávěla zábavné příběhy a pletla věnečky z květin.
Když se jí zachtělo změny, projížděla se na svých růžovo-stříbrných jednorožcích přes blízké lesy a vymýšlela nové krásné účesy pro svoje vílí kamarádky.

Jednoho dne, zrovna, když se siminka Sonička chtěla věnovat poslouchání písní z Glee a hraní nejnovějšího datadisku k The Sims 3, objevil se nad její loukou temný mrak. Všichni elfové, poníci i víly se utíkali schovat do hradu a Sonička zůstala na palouku sama. Vzhlédla k obloze a spatřila hrůzu, jaká dosud žádný pohádkový hrad nepostihla – Avengerovy ponožky! Rozhodly se, že využijí své kolosální podpory, které plytká podpora DDO nesahá ani po kotníky, a ovládnou Soniččin hrad i s loukou a jednorožci.
„A to teda ne!“ vzepřela se Sonička a sundala si z hlavy zelený krystal. Probodla ponožky pohledem vražedným tak, že by se za něj nemusel stydět ani Chuck Norris, a vhodila krystal do obří díry na jedné z pat. Ponožky zakvílely, zkroutily se a odplachtily zpět do Avengerova šuplíku.
Sonička se potěšeně usmála. „To bychom měli,“ řekla si a pro jistotu ještě zkontrolovala oblohu. Byla jasná, modrá jako hladina lesního jezírka a přes celou její délku se rozpínala sytě barevná dvojitá duha, která už nikdy nezmizela.

Jak R@100 vyvraždil SFG

„To máme další,“ zamumlal si a napůl ohryzanou tužkou si odškrtl položku ve svém notesu. Zastrčil ho do zadní kapsy kalhot a zvedl zakrvavenou mačetu. Zkoumavě si prohlédl stopy krve na nástroji a pak jej otřel do černé látky, kterou následně odhodil na mrtvolu na zemi. „Já ti dám Torchwood.“

„Pane, tričkový vrah opět zaútočil,“ volal mladý policista za běhu na svého nadřízeného.
„Zase?! Máte nějaké stopy?“ Policejní kapitán vztekle uhodil pěstí do stolu.
„Jako… obvykle, pane. Na… místě činu zůstalo jen… podivné tričko,“ lapal po dechu jeho mladší kolega.
„Co je to tentokrát?“
„Nějaká ‚Evolution of Cylons‘,“ odvětil a podal kapitánovi fotografie z místa činu. „Co jsou to Cyloni, šéfe?“
„Zřejmě nějaký kult uctívačů punčoch,“ zamumlal si pro sebe kapitán a připevnil obrázky na nástěnku k dalším podobným. „To už je osmý případ tento měsíc. Nejdřív nějaká divná bílá budka na modrém tričku, pak ten zvláštní obličej ženy na bílém – to bylo neobvykle čisté a úhledně poskládané –; žlutý drak na zeleném tričku… Experti se mezi těmi symboly stále snaží najít souvislost.“
„Myslíte si, že se nám tím snaží něco říct?“
„Určitě. Já na to přijdu.“

Zběžně prohlédl svůj notes a pousmál se. Většina položek byla přeškrtnutá, zbývaly už jen dvě. Ty ležely před ním na bezvládné hromadě, potřísněné krví a cáry látek. Spokojeně odškrtl i je a natáhl se pro dvě trička, daná přes židli. Růžové přehodil přes mladší a bílé přes starší sestru.
„Tak. Já vám dám, trička…“