Prokleté nicnedělání

Taky vám přijde, že jak začalo léto, nikdo nedělá absolutně nic? Já vím, že nemusí, ale přesto... Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale nevím co. Lame.

(Tento absolutně nic neříkající příspěvek byl napsán jen proto, aby ten následující mohl nést pořadové číslo 100)

Also, běžte na Google+, je to awesome!

Jsou blogy mrtvé?

Nevím. A jestli ano, tak mě někdo pěkně nakrkne, protože zrovna letos jsem se tak hezky rozjela v postování krátkých a naprosto zbytečných textíků a kam jinam je umístit, než na blog?
Takže, vážení "tvořiči trendů", jestli mi chcete naznačit, že blogy jsou out, měli byste si to pořádně rozmyslet.

Mnoho povyku pro Oskary

V neděli proběhlo 83. udílení akademických cen, známých veřejnosti jako Oscars. Když jsem si všimla, kolik toho kolem udílení všude všichni nadělají; kolik mých přátel píše blogové příspěvky o té či oné hodnotě těchto cen atd., rozhodla jsem se, že se na svém blogu o Oscarech ani nezmíním!

... Hups...

Rytíři z autobusů?

Dnes po cestě z domu do Prahy jsem se několikrát setkala s až neuvěřitelným chováním řidičů autobusů. A tím "neuvěřitelný" výjimečně nemyslím nic negativního.
Když jsem vystoupila z prvního autobusu, zaslechla jsem rozhovor řidiče s revizorem, že tak hezkou holku ještě nikdy nevezl, a kdyby mi pak nepřišel říct, že to myslel vážně, doteď bych věřila, že si dělal legraci.
Druhý řidič se na každé zastávce několikrát pořádně rozhlédl a i potom odjížděl ze stanoviště pomalu, případní nestíhající stihli na poslední chvíli doběhnout.
A třetí z nich mě málem vynesl do autobusu, jak se mi snažil pomoct. Navrch mi naskládal spoustu free věcí na tašku, aaaaach.

Že by se konečně v této profesi našel někdo, koho jeho práce baví? Z 98% v autobuse (tramvaji, trolejbuse) narážím na zamračené, ušklebené remcaly, kteří chtěli být zřejmě řediteli zeměkoule, ale protože jim to nevyšlo, tak šli k autobusákům.
Každopádně, každý dobře naladěný řidič autobusu rozhodně cestujícího potěší. Tak, jako dnes mě.

Až vyrostu...

Vždycky, když jsem šla na nějaký koncert, představovala jsem si, jak mě vystupující umělci vytáhnou na pódium. Moje ambice rozhodně nedosahovaly ani z poloviny toho, čeho se dočkala fanynka od Robbieho Williamse na koncertě v Knebworth (odkaz v názvu), ale tajně jsem doufala, že bych si s nimi mohla zazpívat. No, nikdy se tak nestalo a já s přibývajícími léty a navštívenými koncerty začínám ztrácet iluze :)
A tak jsem se rozhodla. Až jednou budu slavná a budu vystupovat před živým publikem, POKAŽDÉ vytáhnu někoho z davu. Myslím to vážně.

Magický vliv Walta Disneyho

Všichni ho známe. Většina z nás na "něm" vyrůstala. Pohádky z dílen studií Walta Disneyho jsou celosvětově známé a populární. Já je miluju a ráda se na ně podívám i teď. Ale podle některých (internetových) individuí byly jeho úmysly ne vždy dětsky čisté.

Pohádky našeho dětství
První pohádka od Disneyho, kterou jsem viděla, nebo kterou si jako první vybavuju, byl Lví Král. Máma mě na něj vzala do starého kina, když ještě fungovalo, a já si i dnes pamatuju, jak jsem smrt Mufasy obrečela snad i po cestě domů. Možná proto, že jsme doma také měli takovou kočkovitou šelmu, ale spíš to bylo tím, že mne ty dojáky vždycky dostanou. Já ostatně u filmů brečím pořád.
Od té doby to šlo ráz naráz. Máma, která tou dobou pracovala ve videopůjčovně, mi nosila domů pohádky na VHSkách (nesmějte se), ke všem příležitostem jsem dostávala kazety s Disneyovkami od svých strýčků a různého příbuzenstva, a tak se začala moje obsese pomalu rozvíjet.
Dnes, když se podívám na svou poličku se starými kazetami, vidím spoustu nahraných a několik originálních VHSek. Originální jsou samozřejmě Disney.

... A přichází Pixar
Že se Disney kolem roku 1995 spojil s Pixarem, jsme jako děti nevnímali. Pořád to byly skvělé pohádky, kreslené, vtipné a s písničkami. Toy Story sklidil neskutečný úspěch, podobně pak Příšerky s r.o.. Ale právě s Příšerkami jsme začali vnímat, že je něco jinak. Možná to bylo tím, že jsme odrostli; vnímali jsme, že je něco jinak. Animace se trochu lišila od klasického kresleného Disney filmu a vůbec to všechno bylo takové... přetechnizované. Taky příběhy se lišily od těch starých známých, ale drobná odchylka po 60 letech rozhodně není na škodu. Po roce 2000 se však spousta diváku obrátila raději k Pixaru, než k samotnému Disneymu, jelikož dílny tohoto populárního filmového studia začaly produkovat něco, co si většina diváků (kvůli pochybné kvalitě a vůbec z principu) moc neoblíbila...

Prokletá pokračování
V roce 1994 vydal Disney pokračování úspěšného Aladdina s názvem Jaffarův návrat. Bylo krátké a určené jen pro domácí video. "Návrat" byl hodně krátký (něco málo přes hodinu), což bylo jeho jediné štěstí, jelikož dějově silně pokulhával... Prakticky se tam nic nestalo. O dva roky později se objevil (opět pouze pro home video) třetí díl Aladdinovské ságy - Aladdin a král zlodějů. Tento díl mám velmi ráda, pravděpodobně proto, že jsem ho viděla častěji (a dříve), než původního Aladdina. Písničky jsou pěkné, děj je zajímavý... mňamka.
V roce 1998 přišel Disney s dalšími dvěma pokračováními svých populárních pohádek: Pocahontas a Lvího krále. Po pravdě řečeno, nechápu, jak je možné, že se po vypuštění Pocahotas II: Cesta do Nového světa odvážilo studio vytvořit další sequely. Tohle je (dle mého názoru) nejhorší pokračování, jaké kdy Disney vydal. Pocahontas se vydává do Anglie jako vyslanec svého lidu, musí čelit nástrahám lorda Ratcliffa a zamiluje se do Brita. Osa, opakující se po vzoru prvního dílů se rozděluje, když Pocahontas zjistí, že druhý Brit, do kterého se zamilovala dříve (John Smith, ten blonďatý sympaťák, pamatujete?) vlastně není tak mrtvý, jak si myslela...
Tohle pokračování se dle mého prostě nepovedlo. Dějově, písničkami (nevybavím si ani jednu dobrou) ani výtvarně; celý film byl jakoby odfláknutý.
Disney si ovšem pokusil napravit reputaci v tom samém roce dalším pokračováním, Lví král II: Simbův příběh. Dodnes netuším, proč se film jmenuje tak, jak se jmenuje (přiznávám, Simbova chlouba zní dost dvojsmyslně), jelikož se v něm Simba sice vyskytuje, ale "jen" jako vedlejší postava. Hlavní roli přebírá jeho dcera Kiara, která se zaplete s lvíčkem z nepřátelské smečky, která zůstává věrná už dávno mrtvému Scarovi, a celé dny nedělá nic jiného, než že vymýšlí způsob, jak se zbavit Simby a jeho rodiny.
Narozdíl od Pocahontas, tohle pokračování je kouzelné. Písničky jsou chytlavé, děj milý (i když, jako u většiny pokračování, ne moc originální) a jednu dobu jsem pohádku dokonce uměla nazpaměť. Disney zabodoval.
Další pokračování byla nasnadě. Přišla Malá mořská víla II: Návrat do moře, Lady a Tramp II: Scampova dobrodružství nebo třeba Popelka II: Splněný sen. Většina z nich ušla; náměty nikdy nebyly vyloženě originální, ale svou disneyovskou milostí si pohádky stále dokázaly získat určitý okruh diváků. Bohužel, tento okruh se s každým pokračováním více a více zužoval. Starší diváky sequely nebavily tolik, jako původní filmy a začali se od Disneyho odklánět.
Na druhou stranu začaly nabírat na popularitě hrané filmy a seriály, které velmi brzy zaplavily...

HannahMontanovský Disney Channel
Pravděpodobně si všichni ještě pamatujeme dobu, kdy Disney produkoval kvalitní dětské animované seriály, kvůli kterým jsme každou sobotu a neděli před osmou ranní pravidelně zapínali televizi. I teď, po těch letech, si většina nás (odrostlých dětí) vybaví kompletní slova úvodních znělek těch pokladů, jakými Rychlá rota, Gumídci nebo My z Kačerova bezpochyby byli. Bohužel, tyto skvosty jsou nenávratně pryč. Ne, že by je televize bojkotovaly a odmítaly vysílat, ale dnes už se, bohužel, seriály této kvality v Disneyho studiích nevyrábějí.
Místo toho obsadily Disney Channel hrané seriály o neobyčejných teenagerech, které k televizi (a následně i do kina) táhnou novou várku mladých lidí, kteří si pod slovem Disney vybaví Hannu Montanu, Muzikál ze střední nebo Kouzelníky z Waverly. Ano, samozřejmě, že se sem tam objeví i animované seriály, ale pro mě prostě Kim Possible ani Phineas & Ferb nemají to správné disneyovské kouzlo. Ale jak se zdá, pro dnešní konzumní společnost je to ideální zábava... Smutný příběh.


Vsuvka: Druhá tvář Disneyho
A dostávám se k věci, která mě donutila sepsat si tento dlouhý a bezduchý článeček o mém oblíbeném pohádkotvůrci. Před pár týdny jsem na Youtube objevila toto video, které mě rozzuřilo i rozesmálo zároveň. Autor videa, který veškeré své "informace" sesbíral na wikipedii, se sám snaží o jakousi prapodivnou podprahovou zprávu, když pod tak stupidní video vložil tak "dramatickou a hrůzostrašnou" hudbu... Je mi zle. A nejhorší je, že mu to ti lidi žerou...
OK, je pravda, že když jsem se minulý týden dívala na Malou mořskou vílu, opravdu jsem si všimla toho, na co on ve videu poukazuje (ne těch věží), ale to ještě neznamená, že je to úmyslně vložená podprahová zpráva! Když se na to člověk pořádně zadívá, zjistí, že je to knězovo koleno. No vážně!
A je mi jedno, jestli byl Walt Disney svobodný zednář, ortodoxní křesťan nebo sběratel ponožek. Pro mě je důležité, co dokázal vytvořit.

A co bude dál?
V roce 2007 se do kin dostal film Enchanted (Kouzelná romance), který spojil klasickou disneyovskou animaci s hraným filmem. A fungovalo to dokonale! Vypadalo to, že Disney chytá druhý (třetí, čtvrtý, prostě další) dech, a že se možná vrátí ke klasickým pohádkám, které máme všichni tak rádi. O rok později do světa pronikl miloučký Wall-E a rok po něm Princezna a žabák, pohádka kompletně provedená v klasické animaci, která i mě překvapila tím, jak z ní na mě dýchla nostalgie. Dále jsme mohli vidět neméně úspěšné Vzhůru do oblak a letos (tedy, na přelomu 2010/2011) do kin přichází Tangled neboli Na vlásku, což je jubilejní 50. animovaný snímek od Disneyho, yay! A já říkám ANO! Tímhle směrem by se měly disneyovské pohádky ubírat! Vraťte nám kousek dětství!

Krčmokon 2010

Letošní Krčmokon byl můj první, přestože se tato akce v minulosti odehrála už dvakrát. Předloni jsem SFG neznala a loni mi to nevyšlo kvůli práci (a tak se za mnou alespoň stavili Torchwooďáci po cestě domů). Vzhledem k mé víceméně úspěšné infiltraci SFG v poslední době bylo ale jasné, že letos mě prostě Krčmokon minout nemohl. Prosím, omluvte způsob tohoto reportu, z KK je velmi těžké si něco zapamatovat.
Co: Krčmokon
Kdy: 30.7.-2.8.2010
Kde: Lednica

Den první - pátek
Moje cesta se začala (jako už klasicky každý trip na Slovensko) v autobusu na trase Prostějov - Trenčín kolem osmé hodiny ranní. V TN na mě čekal Samo, se kterým jsme se naložili na vlak do Púchova, kde jsme pak přesídlili na autobus do Lednice (chtěli jsme ujebat púchovské MHDčko, ale neprošlo to *sad*). V Lednici jsme vystoupili o zastávku napřed, zřejmě proto, že jsme se nemohli dočkat našich spoluconovníků (nebo taky proto, že si Samo nepamatoval, kde přesně máme vystoupit) a zamířili jsme k hostinci U Planků, ze kterého jsme už z dálky slyšeli nezaměnitelné výkřiky rozjařených scifistů (a Johna Barrowmana z televize). Uvítala nás kopka lidí, kterým se tímto omlouvám, ale nevím, kdo všechno tam byl...
Namuras nás provedla po Lednici, která s jejím odborným výkladem rozhodně získala na exkluzivitě. Zespodu jsme si prohlédli hrad, Katarínkin prameň a místní drůbež a vrátili jsme se zpátky do krčmy.
V patře, kde jsme byli ubytovaní, někdo objevil standee slovenského ministra kultury Daniela Krajcera a rázem se z něj stala největší atrakce pátečního odpoledne.
Večer se jedl guláš, klábosilo se nad pivem a zpívalo při Ultrastaru. V průběhu večera/noci dorazili další conovníci, zejména celá pražská sekce. Já, Samo, Freak, Valika a Thuri jsme si odpoledne zabrali trojpostel v jedné ze spacích místností a proto bylo velkým překvapením, když jsme se s Thurim kolem čtvrté ráno vydali spát a postel byla plná! Tak jsme se poskládali, kam se dalo (já jsem se nasockovala na kousek postele, co zbyl a Thuriazs se složil na zem) a usnuli jsme.

Den druhý - sobota
Ehm, sobota? Oukej... V sobotu "dopoledne" jsme byli na hradě; přijela Fay s Elen, Swamp, Buffy a Buffy; moc jsme nejedli a hrály se (zřejmě) nějaké hry, minimálně kontakt určitě. A večer jsme vytvořili megakyblík, na jehož likvidaci se podílelo 15 lidí - já, Samo, Freak, Rico, Valika, Fay, Swamp, marsel, Draugwen, Thuriazs, Ziina, Bielo, Skalár, Magda a Owen. Jedenáct litrů Cuba Libre jsme společnými silami vypili během patnácti minut (s deseti minutovou přestávkou) a noční zábava se mohla začít.
ŠikmoCon na ShipKopci, Bielovy minikyblíky, SFG za barem, chlastání v TARDIS... Dělo se toho dost.

Den třetí - neděle
Neděle se začala několika WTF momenty ve spací místnosti, následovala sprcha a bezduché hraní BANG!u, plahočení se na opékačku, loučení s Pražáky. Odjely Slardis, Torchwood a vlastně asi všichni z pražské divize a odpoledne je následovala část Slováků, kteří museli v pondělí do práce (nebo jaké že si to vymysleli výhovorky). Večer se hrály šarády, s pár lidmi jsme se byli projít v noci na hrad. (Omlouvám se, ale dál ani moje, ani digitální paměť nesahá.)

Den čtvrtý - pondělí
V pondělí se nám podařilo sesynchronizovat se tak, abychom z Lednice odjížděli téměř všichni zároveň. Tedy, všichni, co jeli hromadnou dopravou, zbytek se přepravoval později autem. Vyrazili jsme po dvanácté a v Púchově jsme se rozdělili na dvě skupiny, z nichž ta větší - my - se vydala směr Trenčín a Bratislava. Ihned po nástupu do vlaku jsme zahájili VlaKon, při kterém jsme prošli všechny vozy tam a zpátky. Asi v polovině nás přestalo bavit mlčení a tak jsme sborově spustili You're the Voice a raději jsme se uklidili do jednoho z uzlů mezi vagóny, protože se na nás ostatní spolucestující (včetně průvodčí) dívali velmi pohoršeně.
Ale nebylo by to SFG, kdybychom někdy zůstali úplně v klidu a tak jsme se pustili do prozkoumávání technického zařízení vlaku. Naštěstí pro celou slovenskou vlakovou dopravu se do Trenčína nejelo příliš dlouho, a tak jsme vlak nestihli rozebrat tak, jak bychom si představovali. Zanechali jsme Rasťa, Lytu a Skalára, pokračující do BA, jejich osudu a vystoupili jsme, abychom se mohli naplno pustit do AfterConu (který teď provozuju po každém conu a velmi to lajkujem :-)).
Protože nám zbývali ještě dva conovníci, které jsme museli ten den vyprovodit na autobus domů, konkrétně do Brna, zašli jsme si zatím na oběd. Všichni jsme si sborově objednali kofolu a čísník nás schladil tím, že kofolu nemají, což se opakovalo u většiny našich objednávek. Když se nám podařilo vybrat si jídlo, které náhodou měli, naházeli jsme ho do sebe a odvedli jsme Magdu s Panem Citronem na stanici.
Na AfterCon jsme zůstali tři - já, Samo a Thuriazs. Odnesli jsme si věci k Samovi a vydali jsme se do města, kde nás příjemně zaskočily Letní shakespearovské slavnosti na náměstí. Dali jsme si pivo, prošli se ke kostelu a pak jsme si vychutnali druhou polovinu úžasné tragédie Antonius a Kleopatra. Večer jsme zakončili epickou výpravou na trenčínské hradby přes merlinovský les a následnou cestou domů.

Myšlenka: Myslíte, že si moucha uvědomuje sama sebe?

Trudný konec posmutnělých květin

Co člověka nenapadne, když se vrací z autobusu domů...

Kdyby se květiny daly rozdělit na dvě skupiny, podle toho, zda je někdo utrhne, či nikoliv, která skupina by byla šťastnější? Ta, která si bude v míru růst a růst, dokud nezvadne nebo neuschne? Nebo ta, kterou si někdo utrhne, třeba jen tak, aby někomu udělal radost? Je květina spokojenější, když celé dny jen čeká na konec, nebo když ví, že byla třeba důvodem k započetí nového vztahu? Může mít květina pro co žít?