Rant o Hobbitovi

Ano, vím, že opět zanedbávám blog a slibuju (hehe), že to před Vánoci napravím a shrnu vše, co se za dobu mé nepřítomnosti stalo. Teď mám ale nutkání sdílet zde můj názor na poslední žhavé téma: filmové zpracování Hobbita.

Ano, už jsem to napsala na facebook, ale ne všichni můj facebook mají a čtou, tak tedy sdílím i tady:
Jsem úpřímně strašně ráda, že jsem před 11 lety nebyla součástí fandomu, nečetla jsem recenze a neměla jsem facebook. LotR trilogii jsem si užila 10000000x víc, než teď Hobbita. Víte proč?
Ne proto, že by byl Hobbit horší. Proto, že se na mě den po premiéře nesesypalo tisíc cizích názorů, procent od recenzentů a vždypřítomných rejpavých kritiků, kteří si za každou cenu musí na filmu najít něco špatného. On je bez nich ten zážitek tak nějak čistější.
A proto jsem od úterý večer nečetla facebook ani jiné sociální sítě a na Hobbita jsem vyrazila hned, jak to šlo (včera v 11:20). Byla jsem nadšená! Připomnělo mi to staré časy v kině na Pánovi Prstenů a měla jsem pocit, že je mi zase 10 a mám oči navrch hlavy z té epičnosti. Ano, jsem tolkienista a přiznávám, že pro člověka, co nečetl knihu, to mohlo být trochu zmatené. Tak si, pěkně prosím, tu knihu přečtěte. Že to mělo tři hodiny a bylo to zdlouhavé? Ale kdeže. To, že se myslíte, že se krátká kniha NESMÍ rozdělit do tří filmů, je váš problém. Možná byste si měli zjistit, co všechno má být součástí těch filmů (a není to je Hobbit samotný, miláčci) a pak by vám snad nepřišlo, že tam některé věci byly zbytečné.
Hobbit předčil má očekávání (v HFR 3D + Dolby Atmos, na které si vůbec nehodlám stěžovat; obraz byl krásně čistý a připadala jsem si občas, že stojím přímo uprostřed scény) a nemůžu se dočkat, až ho uvidím znovu (dnes, 20:20, 2D). Už bude druhý díl? :)

I'm a redhead again!

První barvení vlasů v Anglii dopadlo překvapivě dobře; Fran mi pomohla, takže nevypadám jako dalmatin, ale zase jako člověk.

Jediná fotka, kterou se mi podařilo udělat, aniž bych vypadala jako vyoraná myš nebo trotl.

Jinak se tady vcelku nic neděje; chystáme se na Halloween, já už týden dodělávám kostým na pondělní párty (fotky budou). Měla bych napsat report z koncertu Idiny Menzel, na kterém jsem byla minulý týden, ale já se k tomu dostanu.
Anyway, v Čechách prý sněží, tady jen mrzne. A taky jsou všichni na FanCity a já dřepím doma. Co naděláte.
Tak já jdu; jedeme na nějakou house party, či co. *yay*

Týden 3, 4, 5, ... aneb Opět zapomínám na svůj blog

Já vím, jsem strašná. Omlouvám se. Chtěla bych slíbit, že se polepším, ale znáte mě a musí vám být jasné, že lepší už to prostě nebude. Tak tedy shrnutí několika předchozích týdnů:
Sešla jsem se s druhou českou au-pair v Manchesteru a bylo to fajn, bohužel jsme zatím neměly příležitost to zopakovat. Snad se brzy nějaká naskytne.
Andrew slavil šesté narozeniny. Slavilo se nadvakrát, jednou v pátek (v den narozenin) a podruhé následující neděli, kdy měl plnohodnotnou oslavu narozenin. Proč ji neměl hned první víkend? Protože jsme jeli do Briminghamu na oslavu 70. narozenin Franina otce. Sešla se celá rodina (cca 45 lidí, z toho 7 dětí, které jsem prakticky měla na starost) a celkově to bylo moc příjemné; všichni byli strašně milí a dozvěděla jsem se spoustu užitečných věcí.

Následující víkend jsme tedy měli Andrewovu oslavu narozenin, tématem byli Piráti. Postavili jsme obrovský party stan na zahradě, vyhrabali improvizované pirátské kostýmy a celé odpoledne jsme (se) bavili 15 dětí ve věku 4-8 let. Vyčerpávající, leč zábavné. Andrew dostal spoustu nových hraček, hromadu lega, her atd. Já jsem mu dala pouzdro s Mickey Mousem, které se mu překvapivě moc líbilo.
Matt mě vzal na prezentaci studentských spolků a já se s nadšením přidala do Československého, Sci-fistického a hudebního spolku (surprise!). Víc socializace, 10 bodů pro Zmijozel! Se scifisty se scházíme každé pondělí, CS club má první meeting tuhle neděli (v hospodě s československým menu).

Minulý týden jela Fran na konferenci do Londýna, takže jsme byli dva dny na děti sami jen já a Matt. Myslím, že jsme to celkem zvládli, což je úspěch, ne?
O víkendu jsme jeli na jejich "chatu" do Walesu. Ta země je TAK zelená! Bylo nádherně a Holkerovi mě vzali na hrad a k vodopádům... Nádhera.
Aaaaand that's about it, I guess. Moc se toho neudálo, doufám, že jsem na nic nezapomněla. Omlouvám se, že je to tak strohé, ale prostě není čas (protože začala seriálová sezóna, buďme upřímní). Tak zase někdy!

Týden 2: nákupy, Brave a Gay Pride

Ve čtvrtek jsme s dětmi navštívili Museum of Science and Industry, což byl můj první čas strávený s dětmi o samotě. Zvládli jsme to bravurně a strávili tam celé dopoledne, dokud nás Fran nepřijela vyzvednout. Co mě zarazilo byla jedna místnost věnovaná jen a pouze manchesterské LGBT komunitě a její historii. V Anglii je na tuto problematiku pohlíženo jinak a Manchester je jedno z nejotevřenějších měst co se týče podpory lidí z této komunity. Musím říct, že jsem byla ráda, že si děti v tu chvíli hrály v dětském koutku, protože já měla co dělat, abych utřela slzy.

V pátek jsem měla sraz s Jackem a, protože já jsem si potřebovala koupit tašku, skončili jsme v Arndale prolézáním obchodů. Samozřejmě jsme nemohli vynechat ani Forbidden Planet a další geek shopy, na které jsme narazili po cestě, ale ve finále byl celý den jen o pátrání po mé tašce, kvůli které jsme si udělali hodinovou procházku do Salfordu, kde jsme konečně uspěli. Unavení po celodenním chození jsme se rozhodli, že půjdeme do kina na Brave (protože Antrey si v Disney shopu koupila plyšáka z filmu, aniž by ho předtím viděla) a díkybohu za to! Ta pohádka byla geniální! Půlku jsem toho probrečela (byl ten film o mě nebo co?) a nadchla jsme se ještě víc, než předtím (ano, čekejte podobnou úchylku jako s Tangled, možná ještě větší).

V sobotu jsme se já, Fran a děti vydali do centra, abychom mohli přihlížet Pride Parade, pochodu na oslavu a podporu LGBT v rámci Pride Weeku (jejich Gay Pride trvá cca 10 dní!). Přísahám, že jsem po nějaké době přestala brečet. Bylo to krásné a kouzelné a děti dostaly spoustu náramků, bonbónů, vlaječek a samolepek, takže byly spokojené taky.  V neděli jsme měli opět sraz s Jackem a přestože nám trvalo asi čtyři hodiny, než jsme se konečně našli, nakonec se nám to povedlo.

Já jsem se mezitím podívala do Gay Village (ano, mají tu gay village uprostřed města!) na pokračování oslav, dostala jsem masáž zdarma, muffin, vodu, náramky, letáčky... prostě všechno, a přihlásila jsem se k pár LGBT support organizacím jako dobrovolník. Tak uvidíme, co z toho bude.
S Jackem jsme... co jsme to dělali? Já už ani nevím, sorry :(
Zbytek týdne nebyl nijak zajímavý (hlavně proto, že si ty tři dny fakt nic významného nepamatuju). Úklid, hlídání, vaření, atd. Zaregistrovala jsem se na stránkách pro au-pairs v Anglii a ozvala se mi jedna Češka, co zrovna přijela do Manchesteru, tak jsme si vyměnily pár zpráv a dohodly se, že se někdy musíme sejít. Super, začíná socializace.

Týden 1

Date: 15 Aug 2012
Boarding time: 18:55
Departs: 19:20
Tohle bylo napsáno na mojí letence, která mě odeslala vstříc novým věcem. Ano, odletěli jsme sice o pět minut později, ale who cares? Půl cesty jsem prospala, jelikož jsem minulou noc spala sotva tři hodiny. Nervozita, zřejmě. Tak nějak ze mě ale všechno spadlo, když jsme se odlepili od země. Nervy, depkony a podobné věci asi zůstaly v Praze na runwayi. Nestěžuju si.
Letěla jsem s Jackem, který je tu na dovolené a upřímně jsem celkem ráda, že se mnou letěl někdo známý. Neříkám, že bych to jinak nezvládla, ale první kroky v novém životě dělat s někým z toho starého není zas tak špatné. Rodinka na mě čekala na letišti v kompletní sestavě (2+2), přestože děti měly už dávno po večerce. Oba rodiče mě objali místo běžného potřásání rukou a pětiletý Andrew mi úplně automaticky vzal můj dvanáctikilový kufr se slovy "Vždyť to vůbec není těžké!".
Dorazili jsme domů, proběhla rychlá prohlídka a šlo se spát, abych z toho nebyla úplně paf. Ve čtvrtek mě Fran (hostmum) a děti vzaly na obchůzku po okolí: ukázat, kde jsou obchody, škola, park atd. Nemusela jsem ten den nic dělat, ale abych se necítila tak blbě, pomohla jsem aspoň s něčím v kuchyni. V pátek jsme s dětmi a Mattem (hostdad) vyrazili do hlavního muzea (a v dánské kavárně naproti univerzitního kampusu mají moc pěkného barmana, ehm). V sobotu odpoledne jela rodinka na barbecue a zeptala se mě, jestli chci jet s nimi. Tak jsem jela, co by ne. V neděli jsme s Fran a dětmi jeli na obhlídku centra Manchesteru, prohlédnout si co, kde, kudy a jak.
V pondělí jela hostmum dopoledne do práce a já zůstala sama s dětmi, takže nastal první pořádný pracovní den: hlídání a úklid. Uklízí se tu dvakrát týdně a je to hezky rozdělené, aby toho nebylo moc. Pohodička. V úterý jsme šli na kolotoče do místního parku (libra za svezení, no nešli byste do toho?). Ve středu jsem uklízela místo čtvrtka, protože ve čtvrtek jsme měli s dětmi jít do muzea vědy. Ale to už je druhý týden ;)

Toliko pozdní souhrn mého prvního týdne. Slibuju, že druhý bude o něco zajímavější (už teď je, a to je teprve sobota). Jakékoliv dotazy směřujte do komentářů.

Po roce a radikálně

Opravdu dlouho se na tento blog jen prášilo, ale s tím je teď konec! (Ha, všimli jste si, jak to vždycky opakuju a pak sem zase po třech měsících ani nepáchnu? We will see about that...) Za poslední rok, nebo spíš pár měsíců, se toho dost událo a můj život se velmi radikálně změnil. Nemá cenu tu rozepisovat všechno, jelikož ta nejdůležitější změna nastala teprve minulý týden, a já si zatím nemůžu vůbec stěžovat.
Vážení, odstěhovala jsem se do Anglie.

Přesněji řečeno, odjela jsem do Manchesteru pracovat jako au-pair. To, že se pravděpodobně do České republiky nastálo už nevrátím, je věc druhá. Anyway, to znamená, že denně dostávám zprávy od svých přátel s dotazy typu "jak se máš, co děláš, atd". A jak jinak jim to hromadně všem popsat, než na blogu? So stay tuned, I'm gonna tell you the story of how I met moved to England.

Harry Potter - It all ends

A je to tady. Filmová sága na motivy knih o čaroději s jizvou na čele je u konce. Pro nás, fanoušky knih i všeho s nimi spojeného, je to smutný okamžik. Uvědomujeme si totiž, že od teď už nebude NIC.
Dobře, tak možná ne úplně nic, ale hodně toho končí. Hlavně (jestli to tak jde říct), závěrem této ságy mnohým z nás tak nějak symbolicky končí dětství. Přestože většina z nás už dávno technicky není dětmi, filmová Pottersága nám dovolovala přenést se zpět do doby, kdy jsme jako děti dychtivě otevírali první knihy a vžívali se do Harryho dobrodružství, jakobychom je prožívali místo něj. Kdy jsme pobíhali venku s klacíky v ruce a vykřikovali "Wingardium Leviosa!" v doma narychlo spíchnutých hábitech.
Neříkám, že tohle všechno teď zničehonic přestane, to si nemyslím. Ostatně, tohle už dávno není záležitostí pouze dětí - kostýmů ze světa HP se na Festivalu fantazie objevuje stále dost a většina jejich majitelů by už měla Bradavice dávno vystudované, kdyby se jejich sova s povolávacím dopisem nezatoulala na cestě. Jen se tak nějak pomyslně uzavřela jedna kapitola našeho (sakra, pořád mluvím v množném čísle, ale tím myslím samozřejmě hlavně subjektivně - mne) života. Už nebudeme dychtivě odpočítávat dny do vydání dalšího dílu, ani knižní ani filmové série. Skončilo to. Zbývá nám jen číst knihy a sledovat filmy znovu a znovu. Ale žádné nové dobrodružství už nebude. A nebo bude?
V blízké době nás čeká projekt Pottermore, který nedávno JKR oznámila a podle všeho to vypadá na pořádnou pecku (i když stále nikdo pořádně neví, co to vlastně bude). Možná to alespoň částečně zalepí tu zející díru, která nám po HP zůstane v srdcích. Ti šťastnější by se měli zpřístupnění webu dočkat už 31.7., na Harryho narozeniny, ti ostatní pak v říjnu. Yay!

Harry Potter pro mě hodně znamená. Rozhodně mě ovlivnil, stejně jako spoustu dalších. Ano, i já otevřeně hlásám svou příslušnost k bradavické koleji (Mrzimor, bitches!), i já věřím, že se moje sova s dopisem "jen" zatoulala a já kvůli tomu nenastoupila v jedenácti letech na tu nejlepší školu pod sluncem ;). Jsem jednou z těch, kteří věří na kouzla a milují úniky od šedé reality do světa fantazie. A Harry Potter je k tomu výborným prostředkem.
Takže ne, nic nekončí. Nemůže. Dokud mu zůstaneme věrní.

Prokleté nicnedělání

Taky vám přijde, že jak začalo léto, nikdo nedělá absolutně nic? Já vím, že nemusí, ale přesto... Mám pocit, že bych měla něco dělat, ale nevím co. Lame.

(Tento absolutně nic neříkající příspěvek byl napsán jen proto, aby ten následující mohl nést pořadové číslo 100)

Also, běžte na Google+, je to awesome!

FF2011 - A je zase pryč

Jak se to stalo? Sotva jsme přijeli do Chotěboře, už jsme zase zpátky v civilizaci. Letošní desetidenní Festival fantazie utekl snad ještě rychleji, než ty předchozí. A možná to je hlavní důvod, proč z něj nejsem (a nebudu) schopná napsat řádný report.
Stalo se toho mnoho, spousta věcí se podařila, dost se jich pokazilo. Smáli jsme se, plakali a křičeli na místní blbečky. Přednášelo se ve velkém (ehm, Antrey - 18 programů, ehm), hrály se deskovky, dokonce i na kino došlo.
Pilo se. Pilo se hodně.
A přesto, když jsem seděla ve vlaku směr Brno, měla jsem pocit, že jsem za letošní FFko vlastně nic nestihla. Že jsem neviděla to, co jsem chtěla; nestihla jsem přednášky, které mě zajímaly; ani zdaleka jsem si nepopovídala se všemi lidmi, se kterými jsme to plánovali... Ale to není možné, ne? Vždyť to bylo úžasných deset dní plných akce, tak proč mám pocit, že se vlastně nic nestalo? Přikládám to nastupují poconové apatii. O nastupujícím Depconu se mluvit nedá, on totiž naběhl hned s prvním dnem festivalu a už se nevzdálil.
A tím se dostávám k tomu, proč mám z tohoto FFka tak rozporuplné pocity... Nebyl jediný večer, kdy by na mě nesahal depcon. Sad, but true. Modří vědí.
Ale co bylo špatně? Vlastně nic. Program se vydařil, přednášky jsem splnila víceméně úspěšně, Glee party měla pozitivní ohlas, ve Vočích zavedli nové kyblíky... Není si na co stěžovat. A tak si nestěžuju. Jen lehce depconím.
Anyway, už teď mi chybí všichni a všechno, které jsem před několika málo hodinami opustila. Ne se všemi jsem se stihla rozloučit a nemám ráda takové neuzavřené vztahy. Pak mi ti lidé chybí o to víc. Samozřejmě, že nejvíc mi chybí (a budou chybět) tři bandy, mezi kterými jsem poměrně úspěšně celé FFko přelétala - Gleeci, SFG a vybraní lapiduší vrátkaři. Všem třem jsem neskonale vděčná, že tohle FFko udělali takovým, jaké bylo. You can't even imagine how much I love you, guys.

Dává tenhle report-nereport vůbec smysl? I don't think so...

Dianna Agron o toleranci a GLBT komunitě

Dnes v noci/nad ránem se na internetu objevily fotografie ze včerejšího koncertu Glee Castu v Torontu. Největší poprask vyvolaly fotky Dianny Agron (Quinn Fabray) v jejím novém "Born This Way" tričku LIKES GIRLS. Co to znamená? Přiznává se nám snad Dianna k něčemu, o čem se ve fandomu špitalo tak dlouho? Zejména vyznavači Achele shipu (Lea Michele/Dianna Agron spolu mají velmi přátelský vztah a mnozí fanoušci by si přáli, aby za tím bylo i něco víc) skákali radostí do stropu. Jiní byli překvapení, další dojatí. Ať tím Dianna myslela cokoliv, pro mnohé to znamenalo jediné - DA se nebojí otevřeně postavit za GLBT komunitu, která každý den svádí krutý boj s tolerancí svého okolí.
Před pár hodinami Dianna na svém tumblr účtu zveřejnila dlouhou esej, ve které se vyjádřila ke včerejšímu koncertu, svému stanovisku i k tomu, jak se dnešní společnost staví k tomuto problému. Celou její zprávu si můžete přečíst zde.

Já za sebe jsem celou esej přečetla jedním dechem a s dojetím. Tolik souhlasím s tím, co si myslí, že jsem na ni svým způsobem i pyšná. Tohle by si měl přečíst každý jeden "hater" na planetě. Třeba by pochopil, že jeho nenávist je zbytečná a pro mnohé bolestivá. Prosím, sdílejte její zprávu.

Jsou blogy mrtvé?

Nevím. A jestli ano, tak mě někdo pěkně nakrkne, protože zrovna letos jsem se tak hezky rozjela v postování krátkých a naprosto zbytečných textíků a kam jinam je umístit, než na blog?
Takže, vážení "tvořiči trendů", jestli mi chcete naznačit, že blogy jsou out, měli byste si to pořádně rozmyslet.

Roy Khan opouští Kamelot, část mé duše umírá

A je to. Je fuč. To, čím zpěvák kapely Kamelot vyhrožoval už loni na podzim, se naplnilo. Khan opustil Kamelot kvůli pocitu vyhoření a úzkosti. Tak nějak nám to docházelo, když se nevydal ani na evropské turné, ale do háje, TO POSLEDNÍ TURNÉ SNAD ODJEZDIT MOHL! Teď mě mrzí o to víc, že jsem na ně do Bratislavy nejela, i když tam nebyl... Kdo ví, jak to bude všechno vypadat za dva roky...

Ach, Khane... Mé srdce krvácí.

Oh look, she's a princess now!

A je to. Další šlechtic, nad kterým dámy mohou přestat vzdychat. Princ William už z nás princezny neudělá, ladies. Toho se dočkala Kate Middleton, dívka jako my, která měla štěstí jako trám. A že jim to spolu sluší...

(OK, slečinka vlevo zabila :D)

Ale musím uznat, že ta svatba byla kouzelná a rozhodně ovlivnila dění nejen v Británii (celosvětově trendovaná támata na Twitteru byla RoyalWedding, ProudToBeBritish, William & Kate, THEY KISSED, Buckingham Palace, Pippa (Katina sestra), QILF (Queen I'd like to f*ck), a PILF (Prince I'd like to f*ck)). Právem je přezdívána svatbou století.

Tak ať jsou šťastní.
Fotky z celého obřadu
Seznam hostů

SlavCon

Po roční pauze se na bratislavské conové scéně opět objevil SlavCon, s jehož organizací letos pomáhalo i SFG a já jsem se pokusila přispět alespoň pár přednáškami.
Co: SlavCon
Kdy: 8.-10.4.2011
Kde: Bratislava

Tady by měl být report z akce, ale rozhodně bcyh nedokázala vystihnout awesomeness tohoto conu tak, jak by si zasloužil, jelikož jsem ho celý prokriplconovala, takže mé vzpomínky na SlavCon jsou zastřeny mlhavým oblakem horečky.

Sorry, lidi, report nebude :(

Day 31 - A song with the worst music video

Ha, mysleli jste si (mí imaginární čtenáři, heh), že už je se Song Challenge pokoj, co? Jste na omylu!
Ale ne, dneska je to opravdu poslední, mnou vymyšlená kategorie, protože bez ní by to prostě nešlo.

Jonas Brothers - Poor Unfortunate Souls

Samozřejmě, že je mnohem vím mnohem horších klipů, ale tenhle mě nepřestává fascinovat svou debilitou. Jinak je ta písnička skvělá, Disney boys předělali písničku z Malé mořské víly a moc se jim to, dle mého, povedlo. Ale ten úchylný klip, srsly?

A tímto - KONEČNĚ - ukončuji svou 30denní song challenge, která trvala něco kolem tří měsíců, no hurá.

Day 30 - Your favorite song at this time last year

Loni touhle dobou jsme měli dost před maturitou, tak hádám, že jsem poslouchala nějaké depresivní blbosti, známe to... Ale je tu jedna písnička, která tehdy rozhodně byla moje oblíbená a vlastně je až doteď, to se nikdy neomrzí...

Axis of Awesome - 4 Chord Song

Tahle trojice mě se "svým" čtyřakordovým songem vždycky pobaví a mám ji opravdu ráda.

Day 29 - A song from your childhood

Existuje asitak třicet tisíc bilionů písní, které se nějak spojují s mým dětstvím - pocházím z poměrně muzikální rodiny, takže se u nás stále zpívalo. Ale když jsem viděla zadání této challenge, první písnička, která mi vyskočila v hlavě jako první byla tahle:

Princ Egyptský - Tak vyveď nás

Jo, uvědomuju si, že ta pohádka je inspirovaná Starým zákonem a já nejsem nábožensky založená právě tímhle směrem... ale ta pohádka je kouzelná. A ta písnička nejvíc. Celá úvodní píseň Tak vyveď nás je neuvěřitelným způsobem krásná a musím říct, že ji mám v češtině radši, než v originále. A naprosto mě dorazilo, když jsem zjistila, že Mojžíšovu matku nazpívala ve 28 jazycích jedna a táž osoba - Ofra Haza! Když si píseň poslechnete celou, uslyšíte, že to rozhodně není Češka, ale myslím, že na to, že nikdy předtím česky nemluvila, to zvládla bravurně... Pamatuju si, jak jsem se jako mladší snažila napodobit její měkké hlásky :). A ještě dnes mi její "Tak vyveď nás" (2:25) vhání slzy do očí...

Day 28 - A song that makes you feel guilty

Zvláštní zadání, ale když se nad tím zamyslím, pár takových písní existuje. Jednou z nich je

25 Artists for Haiti - We Are the World

Tahle i původní verze byla nazpívána na pomoc těm, kteří nemají tolik štěstí jako my... A já si jejich existenci při poslechu této písně opravdu silně uvědomuji a mrzí mě, že je toho velmi málo, co s tím můžu udělat...

Day 27 - A song that you wish you could play

Na klavír už dlouho nehraju. A když jsem hrála, nebyla to žádná sláva. Ale je pravda, že občas si k němu sednu a něco si zabrnkám... Moc toho neumím a je spousta věcí, které bych vážně chtěla umět. Jednou z nich je

Le Fabuleux destin d'Amélie Poulain OST - Comptine d'un Autre Été

Ale to se nikdy nenaučím, protože u ničeho pořádně nevydržím. Sad story, ale co už.

STARcon 2011

Stejné datum, stejné místo, (téměř) stejní lidé. Pro fanouška se změnil jen název. Z SConu je stal STARcon a já u toho samozřejmě nemohla chybět.Co: STARcon
Kdy: 25.-27.3.2011
Kde: Praha

Jak už jsem napsala, STARcon se pro návštěvníky oproti SConu moc nezměnil, přesto jsem já osobně jednu velkou změnu pocítila - byla mi nabídnuta možnost vést fantasy linii a to bych nebyla já, kdybych se do toho nenavezla :)

Den první - pátek
S Panem Citronem jsme z Brna vyrazili vlakem kolem půl druhé, abychom všechno stihli, jelikož jsem u v šest musela zahajovat linii. Bezmála tříhodinová cesta naštěstí ve dvou lidech uběhla rozhodně lépe, než kdyby člověk cestoval sám a my jsme se už o čtvrt na pět motali po hlavním nádraží v Praze. Vlezli jsme na špatnou stranu nástupiště metra, pak nám ujela tramvaj, ale to bychom nebyli conovníci, abychom nakonec zdárně nedorazili k cíli, a dokonce s časovou rezervou.
Těsně před pátou jsme se zaregistrovali a složili své věci do fantasy místnosti (byli jsme na conu mezi prvními a nevěděli jsme, kam složí hlavu ostatní) a vydali se hledat známé tváře. ALE! Oficiální program conu začínal až v šest a v těch pět se ještě finišovalo s posledními úpravami, takže mnoho lidí v blízkosti nebylo, a když už byli, nebylo si s nimi kam sednout (bufet se také ještě doupravovával). Nicméně, v šest hodin už bylo vše dokonale připraveno a con mohl naplno začít.
Já jsem si odpřednášela své tři přednášky a mezitím (a poté) jsem se mohla věnovat příjemným conovým aktivitám - setkávání se s přáteli, plkání o "nepodstatných" věcech, které jsou pro nás tak důležité, bloumání po chodbě a prostě vše, co ke conování patří. Stala se ale nevídaná věc - většina lidí, se kterými jsem se ten večer bavila, byla ospalá a tvrdila, že se musí "pořádně vyspat, aby nabrali sílu na sobotní noc". Takže jsme páteční večer zakončili už kolem jedné hodiny. MiniFail.

Den druhý - sobota
Ze spací místnosti (za kterou jsme nakonec zvolili tu, kde sídlili beneficovci) jsem se vyhrabala už před devátou, jelikož od devíti byl program a já jsem měla pocit, že jako zodpovědná vedoucí linie bych tu místnost měla jít alespoň otevřít. S PetremSf jsme se pak vydali na obchůzku blízkých bister (která byla kupodivu v devět ráno zavřená) a potravin (které sice byly otevřené, ale nic tam neměli), nakoupili jsme si něco k snídani a vrátili se na con. V jedenáct jsem sjela svou poslední přednášku, pak jsem navštívila přednášky svých drahých a potkala Vaška Pravdu :)
Po Draugweniných rychlopřednáškách jsme se s částí scifistů přesunuli do hospody na oběd a potřebné pivo, abychom se za necelé dvě hodiny zase vrátili zpět (ano, STARcon byl dost rozlítaný). Zasoutěžili jsme si v seriálových znělkách (první tři příčky úspěšně obsadil PetrSf, já a Lyta), shlédli jsme namurasinu sci-fi seriálovou přednášku a nezbývalo nám nic jiného, než se odebrat k tělocvičně, kde se pomalu schylovalo ke galavečeru.
S(TAR)conovský galavečer tradičně sestává z divadla, které vytváří pražští fandomoví aktivisté v čele s Tess a Affaiou a letos se - jako obvykle - velmi vyvedlo. Ne, letos se vyvedlo extrémně, způsob propojení čtyř fandomů v jednom představení, použití známých i nových vtípků, herecké výkony - vše bylo výborné. Celá tělocvična se válela od smíchu a já jen tajně doufám, že se nějakým způsobem dostanu k tomu videozáznamu, který tam byl pořizován.
Po skončení galavečera jsme si zkrátili volnou chvilku sledováním Tangled, pak jsem pustila dokument a utekli jsme do hospody za ostatními, kteří se tam přesunuli už po divadle. Z jedné hospody jsme se záhy přesunuli do druhé a z druhé zpět na con, jelikož se nám zdálo, že nálada jaksi skomírá (což nebyla pravda, ale jevilo se to tak). Tam jsme zjistili, že si po půlnoci už nezahrajeme laser game (kdo by se divil, že) a tak jsme zapadli do bufetu, kde beneficovci filozofovali nad posranou žábou. Sice jsem byla nadšením bez sebe z tohoto tématu, nicméně jsem raději tuto společnost po chvíli opustila (a nechala tam chudáka Citrona ;)) a přidala jsem se k další společnosti v čajovně (zdravíme Lapiduch ;)), kde jsem strávila zbytek noci.
Ve dvě hodiny jsme si zacestovali časem, ve čtyři jsme šli hrát fotbal s bouchajdou, půl šesté jsme se rozutekli spát. Au.

Den třetí - neděle
A dostáváme se k závěru conu. Byl opravdu krátký, že?
Ráno jsem se opět vyhrabala z postele před devátou, pustila jsem ve fantasy linii film a usnula jsem na lavici.
Když jsem se po hodině opět probudila, došla jsem si pro snídani do bufetu a potkala jsem Zoidyho, ze kterého vypadlo, že chtějí jít s Petkuškou a Lukem místo Pochodu fantazie na Matějskou pouť. Jelikož byla dost zima a v kostýmu bych asi zmrzla, shodli jsme se s Panem Citronem, že to není úplně špatný nápad a během půl hodiny jsme zorganizovali malou výpravu na Matějskou (PetrSf s námi nakonec nešel, Petroit taky ne, ale nemá v pondělí školu, bacha na to). Na to jsem se šla sbalit a rozloučit s lidmi, které jsem potkala. S některými i víckrát, tak moc se mi nechtělo pryč.
Hodili jsme si věci k Lukovi do auta a on nás na etapy odvezl na Výstaviště, kde se konala pouť (Pochod fantazie mezitím odpochodoval do ulic Prahy, sbohem cone). Prošli jsme ji křížem krážem, Luke se vyřádil na příšerné otáčející se věci (FUJ!), koupili jsme si lízátka, turecké medy a cukrové vaty a rozloučili jsme se. Já s Citronem jsme se ještě jeli projet do města, kdežto zbytek PouťConu vyrazil směrem ku Brnu.
Naprosto jsme naši cestu tedy zakončili opět pouze ve dvou, ve vlaku z Berlína do Budapešti (máme na ně štěstí) u dveří na koberci. Vymysleli jsme epický námět pro film, až na něm zapracujeme, bude geniální... načež jsme oba usnuli a probrali se až před Bílovicemi. Společnou MHDčkou jsme dojeli domů a já se nyní můžu plně ponořit do tradiční afterconové depky... :)